Mateřské Bohyně
Tyto Bohyně můžeme vzývat, kdykoli cítíme, že potřebujeme mateřské pohlezení, pochopení, zastání.
Vždy, když máma pocit, že se nám stala křivdy anebo, že nám někdo dělo naschvály.
Můžeme se uchýlit k Matce, přesně tak, jako děti utíkají ke svým lidským matkám a hledají u nich ochranu, útěchu a něhu...
V celé historii lidstva byly mateřské Bohyně jedny z nejvícevelebených a uctívaných. I proto se nám dnes ozývají silně, pokud jim nasloucháme.
Obrázek: Google
Bohyně- matky
Autorka: Kateřina Sochorová, 2006
V celém středozemním prostoru byly od nepaměti uctívány bohyně-matky. Vzývání „Matky země“ spojované s oslavami jara a úrody, setí a sklízení i rození dětí je pravděpodobně velmi starý, ne-li nejstarší náboženský rituál. Každoročně lidé přinášeli bohyním-matkám oběti, aby si zajistili další cyklus úrody: aby pole opět plodila, samice byly březí a ženy těhotné. S tímto kultem byly spojeny různé druhy obřadů a způsobů uctívání – mezi jeden z nich patřil i tanec.
Kybelé
Pramatka a bohyně plodnosti fryžské mytologie. Původ Kybelé se podařilo vystopovat až k velkému neolitickému náleziští Catal Höyűk v jižní Anatolii. Zde archeologové odkryli terakotovou sošku znázorňující bohyni-matku při porodu. Jméno bohyně bylo údajně odvozeno od hory Kybely ve Frygii (dnešní Turecko). Vznikla zřejmě jako bohyně hor a její svatyně se nacházely v jeskyních nebo v blízkosti skalisek. Obývala divoké a nebezpečné končiny a vládla nad nejdravějšími šelmami – lvy a pardály.
Její kult se z Malé Asie postupně rozšířil do Řecka a Říma. V 5. st. př.n.l.byla v jejím chrámu v Athénách vztyčena velkolepá socha bohyně obklopené lvy a v roce 204 př.n.l. byl černý kamenný obelisk zasvěcený Kybelé na základě věštby, přemístěn z Frýgie do Říma.
Kybeliny veřejné obřady měly orgiastický a extatický charakter. Součásti oslav bylo obětování býka nebo berana, při němž se zasvěcenec anebo kybelin velekněz nebo velekněžka postavili před pódium a byli zborcení krví zaříznutého zvířete. Obřady na počest Kybelé byly také provázeny hudbou a tancem. K atributům této bohyně patřilo zrcadlo, granátové jablko a klíč.
Isis (Éset)
Egyptská pramatka, byla dcerou Geba a Nut a Osirisovou sestrou i družkou. Bývá zobrazována s obrovskými ochrannými křídly a občas je považována za personifikaci trůnu. Hieroglyfem jejího jména je obrázek trůnu a její klín začal být postupně nazírán jako egyptský trůn.
Isis pomáhala Osirisovi zavést do Egypta civilizaci, učila ženy mlít obilí, příst a tkát. Ukázala lidem, jak léčit nemoci a seznámila je se svatebním obřadem. Když Osiris odjel z Egypta a vydal se na cesty po světě, Isis místo něj moudře a rozvážně vládla. Některé části mýtu o Isis se objevují v různých egyptských textech, které Plutarchos v prvním století n.l. shromáždil do jediného vyprávění.
Isis byla po celém Egyptě i za jeho hranicemi tak proslulá, že postupně převzala vlastnosti téměř všech ostatních bohyň. Byla velkou bohyní-matkou, ptačí bohyní, bohyni podsvětí, která přinášela mrtvým život, i bohyni praoceánu. Její kult se z Egypta rozšířil do Řecka a po celé římské říši. Byla uctívána více než 3 000 let, od doby před rokem 3 000 př.n.l. až do křesťanské epochy.
Gáia
obrázek: Google
Bohyně země a sama Země v řecké mytologii. Vznikla po prvopočátečním Chaosu. Byla matkou všeho co na zemi žilo a rostlo.
Nejdříve zrodila sama ze sebe hvězdnaté nebo Úrana, pak vysoké hory, nakonec široké a hlubokém moře Pontos. S Úranem zplodila netvory a obry předhistorické doby a Titány. Byl to sice Úranos, kdo učinil matku Zemi úrodnou tím, že přinesl déšť a mírné větry, ale byl to také on, kdo se pokoušel uzavřít její lůno, protože ve vlastních potomcích spatřoval konkurenty své vlády nad světem. A tak se stalo, že Gáia musela sama vyzvat svého syna Krona, aby vykleštil vlastního otce, jejího muže, a tak jej oslabil. Pomohla i své dceři Rheie, když její manžel Kronos začal polykat jejich děti, tím, že místo posledně narozeného Dia podstrčila Kronovi kámen, takže Zeus mohl vyrůst, pomstít sourozence a s pomocí své první ženy Métidy je osvobodit z otcových útrob. Nemohla však již zabránit tomu, aby Zeus nespolkl Métidu poté, co mu Gáia oznámila, že Métidin syn zase zbaví trůnu jeho, Dia. Nakonec podnítila své syny Giganty k revoltě proti vládě Dia a dalších olympských bohů. Giganti však v boji podlehli – a Diem byla přerušena vláda matek. Prosadil se, alespoň prozatím, patriarchát.
Přesto však Řekové Gáiu uctívali v chrámech a velice rádi ji žádali o věštbu, protože nikdo jiný nebyl považován za tak moudrého jako matka Země, která od počátku světa sledovala všechny události.
V řeckém mýtu byli za zasvěcené bohyni Gáie považování hadi.
Inanna
Bohyně lásky, plodnosti a války, královna nebes i země, byla nejvýznamnější bohyni v sumerském pantheonu. Jejím symbolem byla otep rákosu a často bývá znázorňována s jasnými paprsky, které ji vyzařují z těla.
Podle mýtu sestoupila do podzemního království bohyně Ereškigal. U každé brány podsvětí svlékla jednu část oblečení a tím se zbavila některé ze svých pozemských vlastnosti nebo atributů. Nakonec byla odsouzena k smrti a zabita, čímž se stala součásti království podsvětí. Bohyně Ninšubur, Inannina služebná, žalostně truchlila pro svou královnu a nakonec požádala o pomoc bohy. Bůh Ea stvořil dvě bytosti (plačky) a ty ulehčily neutuchající bolesti Ereškigal, královně podsvětí. Odměnou za útěchu bytosti žádaly, aby směly oživit Inannu. Ereškigal souhlasila a bohyně se znovu narodila.
Před odchodem na svět musela Inanna slíbit, že za sebe najde do podsvětí náhradu. Bohyně při svém návratu zjistila, že její manžel Dumuzi, namísto, aby oplakával její smrt, si bezstarostně užívá života. Inanna se rozzuřila a okamžitě ho označila za svého nástupce v podsvětí. Dumuziho sestra Geštinannu se nabídla, že se s ním o trest podělí. Od té doby byli Dumuzi a Inanna polovinu každého roku spolu, zatímco Geštinanna zaujala Dumuziho místo. Když se Dumuzi připojil k Inanně, teklo mléko, obilí zrálo a ovocné stromy rozkvétaly.
Ve starém Sumeru se každý rok konal obřad, při němž král každého města představoval Dumuziho a nejvyšší velekněžka ztvárnila roli Inanny. Dvojíce předvedla svatební rituál, který měl zajistit plodnost a bohatství.
Astarté (Ašera)
Syrská bohyně – nejvyšší bohyně Féničanů a Kánaánců, která se následně začlenila do egyptské mytologie jako dcera slunečního boha Ra nebo Ptaha a manželka Sutecha. Bývá zobrazována na koni, nahá a ozbrojená. Je také spojována s válkou a byly k ní vznášeny prosby o ochranu králů ve válce.
Jméno Astarte se také překládá jako „lůno“ nebo „to, co vychází z lůna“, což naznačuje, že bohyně byla původně bohyni plodnosti. Byla též spojována s láskou a plozením a k jejímu kultu patřila chrámová prostituce.
Anáhitá
Perská bohyně vody a plodnosti, byla patronkou perských žena a aspektem „Velké bohyně“ tzn. byla také bohyni války. Její kult se později rozšířil po celé Malé Asii a Západě. Někdy splývá s planetou Venuši a prý pochází z babylonské bohyně plodnosti Ištar.
Její jméno znamená Neposkvrněná, a její další známé oslovení je např. Ardvi Sur. Anahita bývá zobrazována ve třpytivém zlatém oděvu s diamantovou korunou a šperky, někdy i se džbánem na vodu. K jejím posvátným tvorům patří holubice a páv. Součásti jejího kultu tvořila posvátná prostituce, a proto byly její kněžky zároveň prostitutkami.
Ištár
Babylonská bohyně lásky a plodnosti. Byla hrozivá a často krutá, takže si vysloužila označení „Paní bitev“. Jako babylonská obdoba sumerské bohyně Inanny byla strážným duchem života a tvůrkyni moudrosti. Jejím symbolem je osmicípá hvězda. Měla bezpočet milenců, zacházela s nimi však krutě a nelítostně.
Ištařino posvátné město Uruk neboli Erech se nazývalo městem posvátných kurtizán; prostituce tvořila součást jejího kultu a bohyně chránila hampejzy i pivnice. Ištár ztělesňovala planetu Venuši a občas bývala považována za dceru měsíčního boha Sina, jindy boha oblohy.
Ištár byla zobrazována jako okřídlená válečnice v plné zbroji a nebo naopak jako nahá žena s rohatou čapkou (kravské rohy představují výrazný sexuální symbol).Byl jí zasvěcen vstupní vchod do města Babylón tzv. Ištářina brána. Jejím rituálním zvířetem byl zajíc.
V Eposu o Gilgamešovi se Ištár zamiluje do Gilgameše, ale on její lásku neopětuje. Za to na něj poslala divokého býka, kterého sice Gilgameš spolu se svým přítelem Enkiduem porazí, ale za urážku bohyně musí Enkidu zaplatit vlastním životem.
Kulty bohyň-matek se během staletí navzájem překrývaly, doplňovaly, přecházely do jiných kultur a v pozdějších dobách jejich vlastnosti získaly menší bohyně, které se zařadily do panteonu patriarchální společnosti. Bohyně Gáia a Kybelé splynuly u Řeků v bohyni Artemis a u Římanů byly ztotožňovány s bohyni Opou, později Dianou. Tak kult bohyní-matek ožíval ve stále nových podobách i pod nadvládou patriarchátu.
Použitá literatura:
Slovník antické kultury
Nejznámější mýty – Gerold Dommermuth-Gudrich
Encyklopedie historie světa, Mytologie