Slované
Foto: https://www.berounstimestane.cz
Jaká byla jejich víra, jací bohové, co uctívali? Pokud postupovali na Balkánský poloostrov a útočili na Byzanc, dostávali se již do světa křesťanského a postupně byli tímto náboženstvím ovlivňovány. Jinde byly střety s křesťanstvím násilné a krvavé a náboženský boj se stával bojem za moc nebo za nezávislost.
Vraťme se však k náboženství starých Slovanů v době, kdy se s nimi seznamovala Byzantská říše.
Říši, její vzdělance, historiky a vojevůdce zajímaly především bojové úspěchy Slovanů a taktika s jakou proti nim postupovat. Přesto však problesknou v jejich zprávách i určité údaje o domácím životě Slovanů a o jejich víře. Pochopitelně jsou to informace jen útržkovité a neúplné.
Základní význam má zpráva byzant. historika Prokopia, který se v letech 527-536 účastnil vojenských výprav jako poradce vojevůdce Belizara. Napsal mj. rozsáhlé dílo Historiai, obsahující 3 knihy o gótské válce. Ve třetí knize se dočítáme: " Uznávají (Slované a Antové), že je jediný bůh, tvůrce blesku a všeho pán, i obětují mu skot a všeliká zvířata. O osudu nic nevědí, že by měl nějakou moc nad člověkem. A když jim hrozí smrt buď nemocí stiženým nebo do války se chystajícím, slibují, vyváznou-li, že ihned bohu oběť přinesou za své zachránění. Vyváznuvše obětují, co přislíbili, a domnívají se, že si sjednali záchranu touto obětí. Ctí i řeky a nymfy a některé jiné démony. Všem obětují a při obětech věštby konají."
Není to mnoho, ale přece něco se dovídáme. Prokopios naznačuje jak rozdíly mezi křesťanskou vírou, tak rozdíly dávným řeckým a římským náboženstvím, které mu bylo jako vzdělanci více známé. Podobně jako hospodářství a společnost, vyvíjelo se i náboženství.
Moc byla ruku v ruce s vládnutím. Víra v určitého pohanského boha nebývala u vládnoucí vrstvy příliš pevná a tak se všude dříve nebo později z různých důvodů ukazovalo vhodnější a účelnější na pohanské bohy zapomenout a přiklonit se k bohu křesťanskému, jestliže měl za sebou moc a sílu.
Dosti konkrétní zprávy o pohanských bozích máme z Kyjevské Rusi 10. století. Ve starých smlouvách s říší byzantskou z let 907, 945 a 971 Rusové přísahají při svém bohu Perunovi a bohu stád Velesovi.
V roce 945 se dozvídáme:" Jestliže kdo z lidí ruských, ať křesťan nebo nekřesťan, přestoupí to, co na tomto listě napsáno, zaslouží, aby zemřel svou zbraní a byl proklet od Boha i od Peruna, jak přestoupí svou přísahu. "
Často se uvažuje o tom, že Perun byl bohem všech Slovanů, a to bohem nejvyšším. Existuje řada úsloví s Perunem nebo Paronem, od jména Perun bývají odvozeny místní názvy, u Polabských Slovanů byl čtvrtek označen jako perendan, peründan, takže bůh Perun musel být znám na dosti velkém území
Krom Peruna ctili Rusové a patrně i jiní Slované na Balkáně a v Čechách boha Velese nebo Volese, boha stád a snad i hospodářství vůbec. A snad taky byl rozšířen i za hranicemi slovanského území, např. svatý Abrahám Rostovský měl zničit v Rostově kamennou sochu Velesovu, ta měla patřit Finům (ha, vidíte další důkaz křesťanské netolerance).
U východních Slovanů uvádějí historické prameny ještě jiné bohy. Jsou to především Svarog, Dažbog a Svarožič, tj. syn Svarogův, jsou to bohové slunce a ohně a snad i blahobytu. U západních Slovanů měl Svarožič zároveň funkci boha války.
Když kníže Vladimír postavil v roce 980 v Kyjevě na vrchu pohanské bohy, byli tam kromě Peruna a Volose také Dažbog, Chors, Stribog, Simargl a Mokoš, jímž prý Kyjevané obětovali své syny a dcery. Historických zpráv o funkcích těchto bohů je málo, ale uvažuje se o tom, že Simargl mohl být bůh větrů. O bohyni Mokoš se uvádí, že mohla být bohyní plodivé síly a lásky. Z dalších bohů se uvádí snad trojhlavý bůh Trojan.
Zajímavou postavou je východoslovanský Rod, jednalo se snad o nižší božstvo nebo démona, který souvisí s kultem předků.
POHANSKÉ SVATYNĚ
Archeologové objevili řadu svatyň nebo kultovních míst, které patřily lokálním božstvům nebo kde byla uctívána božstva nižšího druhu, analogická např. pozdějším nymfám, bohům pramenů nebo stromů, někdy to byly také obětiště.
Většinou jde o prosté vyvýšeniny nebo plošiny obehnané kruhovým příkopem se sloupem uprostřed, jindy byly ohraničeny vodní prameny či jinak nápadná místa.
Některé svatyně souvisely s místy dobře známými z historie. Zbytky jakési pohanské svatyně objevili na počátku 70. let v Kyjevě blíže palácového dvorce.
Mnohem zajímavější však byl objev v Novgorodě u vsi Peryně při výtoku Volchova z Ilmeňského jezera byla objevena kruhová vyvýšenina s kruhovým příkopem, který na vnější straně přecházel do 8 obloukovitých výklenků. Vyvýšenina s plochým povrchem měřila v průměru 21 m, příkop 5 m a oblouky 7 m, takže celý kruhový objekt měl 35 m v průměru! Ve výklencích hořely ohně, po nichž zbyly vrstvy uhlíků a dubového dřeva. Uprostřed plošiny byla jáma o průměru 60 cm a 1 m hluboká, snad základ sloupu pro sochu boha. Poblíž byl další kruhový příkop. Objekt zřejmě zanikl náhle,jednorázově a záměrně. Příkop, původně pokrytý drnem, byl zasypán žlutým pískem a sloup byl patrně vyvrácen.
Zprávy vyprávějí o tom, že posvátný oheň, který hořel u Perunovy sochy, nesměl nikdy vyhasnout a pokud se tak stalo, byl strážce ohně potrestán trestem nejvyšším!
Tato svatyně vznikla v 9. století.
UCTÍVÁNÍ ZVÍŘAT
K slovanskému náboženství patřily nejen sochy a sošky bohů v lidské podobě, ale i zvířecí idoly nebo oběti zvířat. V Mikulčicích v předvelkomoravské vrstvě se našlo kultovní místo, snad obětiště, s četnými hliněnými figurkami zvířat, sedel, ptáčků a hlaviček, dosti neuměle vymodelovanými.
K náboženským představám Polabských a Pomořanských Slovanů patřil kůň, s jehož pomocí se věštilo. Kultovní význam mají patrně i různé sošky koníků, dřevěné, olověné či z jiného kovu. Ke kultovním účelům sloužila slepičí vejce nebo celé slepice, kohouti či kuřata ukládaná do hrobů jak v podobě předkřesťanské, tak i po přijetí křesťanství. Ještě stará knížata 10.-11. století, pohřbená na Pražském hradě, měla u sebe tyto staré pohanské atributy.
Mezi východními Slovany byly rozšířeny tzv. pisanki, malovaná vajíčka, vypálená z hlíny. Dostala se i do Polska.
Slované, podobně jako i jiná etnika, uctívali také posvátné háje, stromy, nebo vodní zdroje. Zajímavá nález byl učiněn na hradišti Stará Kouřim v Čechách. Pramének, vytvářející malé jezírko doplňované dešťovou vodou, byl symbolicky ohrazen příkopem. V takto vzniklém kultovním prostoru se pálily obětní ohně. Později tam byl postaven křesťanský kostelík ze dřeva (jinak to taky dopadnout nemohlo, že).
POHŘBY
S pohřbem nespáleného těla se u všech Slovanů rozšířil strach před návratem mrtvého, který se mohl stát upírem a škodit živým.
Vymýšlely se různé praktiky, jak tomu zabránit. Některé z nich se zřetelně projevují na některých pohřebištích. Je to např. obrácení těla tváří k zemi, oddělení hlavy a její položení k nohám nebo mezi ně, posmrtné vykroucení hlavy, zatížení těla kamením nebo zatížení i některých jiných partií (nohy, hlava, kolena, ruce, a také jedno choulostivé místo .... ano, pánové, přesně toto...).
Pohřeb jezdce
V avarsko-slovanské oblasti
v 7. - 8. stol. pohřbívali
jezdce i s koněm
(Holiare, Slovensko)
K ochraně před upírem mělo sloužit zaražení kolíku, hřebu nebo železné jehly do okolí srdce nebo do hlavy, spoutání zesnulého, někdy také uložení ve skrčené poloze na boku.
Mezi projevy vampyrismu může také patřit rozčlenění těla po smrti nebo uřezání některých částí. Zásah proti zemřelému se dělal někdy hned po pohřbu, jindy se počkalo a pak byl hrob otevřen a upír zneškodněn.
Strach před upíry a ochranné prostředky se udržely hluboko do středověku, v některých případech i do novověku, i když je církev pronásledovala.
Upíra se báli nejenom Slované, ale také Germáni či Avaři. Například u starých Bulharů bylo zvykem amputovat chodidla nebo zavalovat hroby kamením.
Bohaté hroby lákaly zloděje, ale i přes strach před možným upírem, byla touha po bohatsví větší (a to nám bohůmžel z těchto dob zůstalo).
PŘEDSTAVY O POSMRTNÉM ŽIVOTĚ
Archeologie sleduje způsob pohřbívání, v němž se odrážejí náboženské představy o posmrtném životě. Slované pohřbívaly zpočátku žehem a nedávali mrtvému do hrobu či na poslední cestu do záhrobí nic nebo téměř nic. Postupně přecházely k pohřbu nespáleného těla, a to po přímými či nepřímými vlivy křesťanství nebo prostřednictvím jiných etnik a jejich náboženství.
Pro pohřeb nespáleného těla, tzv. kostrové pohřbívání, bylo v té době příznačné, že pohřbený dostával milodary, které mu měly být jednak k užitku a také měly zdůrazňovat jeho společenské postavení. V době vznikající třídní společnosti právě tento aspekt nabýval na významu. Křesťanství zprvu tomuto zvyku nebránilo, nejstarší křesťanské pohřby byly velmi bohaté. Teprve v další fázi, kdy zdůrazňovala "rovnost před bohem", byli i bohatí pohřbíváni baz výbavy.
DÉMONI a MAGIE
Mnohem více se dozvíme ze slovanského folklóru, v němž se doochovaly četné přežitky starého pohanství. Jsou to především různé svátky a slavnosti, které přešly do křesťanských zvyků nebo je alespoň křesťanství tolerovalo.
Nejznámější z nich jsou oslavy svátku Jana Křtitele na západě nebo Ivana Kupaly na východě. Bývaly to ve středověku, ba ještě v novověku, nespoutané radovánky mládeže, v nichž se projevovala .. no, já tomu říkám tzv. nevyšukanost (terminus technicus), omezovaná postupně jen na určité svátky.
Kult plodivé síly u Slovanů skutečně existoval a Jan Křtitel a Ivan Kupal byli jeho pohanskými přežitky. Že to byl kult starobylý, dokazuje např. již známý idol z Altfriesacku, který měl otvor pro pindíka nasazovaný při slavnostních příležitostech.
V lidové kultuře a lidové víře přežívali nižší bohové, démoni a bytosti jako rusalky, diblíci, můry, divé ženy, víly , vlkodlaci, upíři, diví muži, skřítci ... . Byly to bytosti dobré i zlé, příznivé i nepříznivé, které bylo možno získat nebo také rozzlobit. Funkce pohanských bohů převzali někteří svatí, u východních Slovanů je to např. Ilja Hromovládce - Perun a sv. Blažej - Veles (ochránce stád).
Také různé magické a šamanské praktiky, léčení či zaříkávání měly kořeny v původních pohanských představách. Vyhánění hadačů a čarodějů se v písemných pramenech objevuje ještě dlouhou dobu po přijetí křesťanství. Čarování a hádání byly obecnými praktikami v lidové kultuře. Také víra v amulety, v šťasné a nešťastné dny, ve znamení či sny se tradovala od pradávna.
Amulety nebo zobrazení nadpřirozených bytostí se objevují v hrobech stejně tak jako křížky zároveň s nimi. U východních Slovanů nalézáme amulety, které mají na vrchní straně archanděla Michaela a vespod ženskou hlavu s hady místo vlasů.
Zdroj: www.pohanstvi.net
čerpáno z knihy: SLOVANÉ (M. BERANOVÁ)
Vypracoval: Kazimir (januso@zoznam.sk)
Použitá literatúra:
BERANOVÁ, M. : Slované. 2000
PAULÍNY, J. : Arabské správy o Slovanoch. Bratislava: 1999.
HULÍNEK, D. : Vojenské umenie starých Slovanov. In: Historická revue, XIII, 2002, 4, s. 4-6
Slované související témata
