Kapitola první
V CO VĚŘÍM
„Brány moudrosti a vědění jsou stále otevřené."
Život je skutečně velmi jednoduchý.
To, co dáváme, dostáváme zpět.
To, co si o sobě myslíme, se pro nás stává pravdou.
Věřím, že všichni, mne nevyjímaje, jsme bezvýhradně zodpovědní za všechno, k čemu v našem životě dochází, za to nejlepší i nejhorší. Každá naše myšlenka vytváří naši budoucnost. Každý z nás vytváří své zkušenosti vlastními myšlenkami a pocity.
Sami vytváříme situace a pak se vysilujeme tím, že z vlastních frustrací obviňujeme druhé.
Nikdo a nic - žádný člověk, žádné místo ani žádná věc - nad námi nemají moc.
Tím, kdo v nás přemýšlí, jsme pouze my sami. My vytváříme své zkušenosti, svou realitu a každého v ní. Vytváříme-li klid, harmonii a rovnováhu ve vlastní mysli, setkáme se s nimi i v životě.
Které z následujících tvrzení je vám povědomé ?
„Všichni mě zneužívají."
„Všichni jsou mi vždy ochotni pomoci."
Každé z těchto přesvědčení vás může dovést k naprosto rozdílným zkušenostem. To, čemu ve svém životě věříme, se pro nás stává pravdou.
Vesmír bezvýhradně podporuje každou myšlenku, jsme se rozhodli věřit.
Jinak řečeno, naše podvědomí přijímá cokoli, čemu jsme se rozhodli věřit.
Znamená to, že čemu věřím v sobě a v životě já, se stává mou pravdou.
To, co jste si rozhodli myslet o sobě a o svém životě vy, se stává vaší pravdou. Všichni máme k dispozici neomezené množství myšlenek.
S tímto vědomím má smysl rozhodnout se spíše pro přesvědčení, že „všichni jsou mi vždy ochotni pomoci", než že „mne zneužívají".
Vesmírná síla nás nikdy nesoudí ani nekritizuje.
Přijímá nás takové, jací jsme, a naše přesvědčení pak zpětně odráží do našeho života. Jestliže chci věřit, že život je osamělý a že mne nemá nikdo rád, pak se nesetkám s ničím jiným než s osamělostí a neláskou.
Jsem-li však rozhodnut vzdát se takového přesvědčení a uvěřit, ţe láska je všude, i já miluji a zaslouţím si lásku, a budu-li se v tom neustále
utvrzovat a stále si to opakovat, uskuteční se to. Budu se setkávat s milujícími lidmi. Ti, které už znám, mi začnou projevovat více lásky a i
já zjistím, že svou lásku k druhým dokážu dát snadno najevo.
Většina z nás má scestnou představu o tom, kdo jsme, a mnoho zkostnatělých zásad, jak by se mělo ţít.
Nikoho tím neodsuzuji: všichni se snažíme o to nejlepší, čeho jsme v daném okamžiku schopni. Kdybychom to uměli lépe, kdybychom měli
více porozumění a pochopení, dělali bychom to jinak.
Hlavně si nevyčítejte, že jste tam, kde jste. Už sám fakt, že jste začali číst tuto knihu, znamená, že jste ochotni a připraveni učinit ve svém životě novou pozitivní změnu.
Oceňte to. „Muž nikdy nepláče." „Ženy nemohou spravovat finanční záležitosti." S jak omezenými představami to žijeme !
V dětství se učíme uvažovat o sobě a o životě podle reakcí dospělých Právě tak se učíme, co si máme o sobě a o světě, který nás obklopuje,
myslet. Jestliži jste vyrůstali s lidmi, kteří byli hluboce nešťastní, ustaraní, bázliví, provinilí nebo zlostní, dozvěděli jste se o sobě i o okolním světě
hodně negativních věcí.
„Všechno zkazím." „Je to moje vina." „Jsem špatný, protože se vztekám."
Taková přesvědčení vytvářejí život plný frustrací.
Naše emoce jsou ovlivněny citovým životem v dětství.
Není to ani dobré ani špatné, ani správné či nesprávné; pod pojmem domov si prostě představujeme realitu, kterou jsme poznali v dětství.
Zároveň máme sklon vytvářet v dospělosti vztahy stejné nebo podobné těm, které jsme měli s matkou nebo s otcem nebo jaké měli naši rodiče
mezi sebou. Vzpomeňte si, kolik vašich milenců nebo nadřízených se chovalo podobně jako vaši rodiče.
Sami se sebou zacházíme podle toho, jak se k nám chovali vlastní rodiče.
Stejně se trestáme. Často používáme jejich slova - jako bychom je přitom slyšeli. Máme se rádi a podporujeme se stejně, jako jsme byli milováni
a podporováni v dětství.
„Všechno zkazíš." „Za to můžeš ty." Kolikrát už jste si něco takového řekli ?
A jak často si říkáte opak ? „Jsi dokonalý." „Mám tě rád."
( pokr příště)